Pozor na nos, přichází tuhý mráz i spalující slunce!

Koncem března 2024 se parta českých dobrodruhů, mezi nimi i Jirka a Frída z Adventure Menu, vydala na zimní verzi Arctic Circle Trailu v Grónsku, kde teploty padaly až na minus 32 stupňů. Devět dní uprostřed ledové pustiny, žádná civilizace, jen nekonečné pláně ledu a hory zmrzlého sněhu. Každý krok testoval jejich výdrž, ale i smysl pro humor.

O jejich putování, nástrahách ale i vtipných a méně vtipných momentech, se rozepsal Jirka Kalát. Tak se pohodlně usaď a pusť se do čtení.  

“Bylo by super si ten trail projít bez komárů a deště.” Tak tato věta začala naší zimní cestu po Arctic Circle Trailu (ACT), pronesl ji Lukáš v reakci na  200 kilometrové letní putování grónskou divočinou, které doprávazely přívaly deště a obrovská mračna všelijaké havěti pokoušející se nás vysát zaživa. Bylo to myšleno jako vtip. Když nás ale i s bagáží vyhodilo v březnu 2024 auto ve vesnici Kelly Ville, teploměr ukazoval mínus 26 stupňů, před námi bylo 9 dní mimo civilizaci, nesmál se ani Lukáš ani Já ani nikdo z dalších tří členů naší mini expedice. Každý měl v hlavě jen prostou myšlenku: “Zvládneme to?” 

Začneme třeba tím, že já nejsem lyžař. Na běžkách se mi před letošní zimou poštěstilo stát asi dvakrát v životě a moje crosscountry mi pošta doručila v prosinci roku 2023. Přechod ACT na lyžích, tak vypadal jako hrozně nerozumná blbina. Naše první týmově-tréninková výprava do Krkonoš, mě přesvědčila, respektive získané modřiny, že tohle možná nebude úplně pro mě.

Člověk, ale má občas vykročit ze své komfortní zóny, tak proč ne třeba v Grónsku. Měl jsem tři měsíce na to naučit se ovládat crosscountry běžky tak, abych se tam na severu nezabil, což vzhledem k tomu, že cesta vedla primárně po jezerech, neměl být problém. Cílem se mi stalo najezdit alespoň 300 kilometrů po českých horách a lesích. Počasí mi do mého snažení házelo sice vidle, jak jen mohlo, ale těsně před cestou, jsem už na těch prkénkách stál vcelku obstojně. Pak už zbývalo jen nezmrznout. 

Facka za fackou

Pojem “polská pošta” se stal během expedice jakýmsi mementel něčeho, co se prostě nedaří. Musím sám za sebe podotknout, že se na nás od počátku lepily různé drobné komplikace, od nevhodného počasí pro běžkování na trénink v Česku, po doplácení za bagáže v Kodani, jelikož se lišila skutečnost a představa popisované na webových stránkách společnosti. Bylo toho prostě moc, sice nic extrémně vážného, ale přece se situace projevila na naší psychice. Ve chvíli, kdy nám pak na přepážce v grónském Kangerlussuaqu řekli, že polská pošta někam založila druhou krabici s naším jídlem a částí výbavy, bylo toho moc.  

Celý tým stál venku na mrazu a koukal na sebe, měli jsme jídlo na čtrnáct dní pro dva lidi, jenže my potřebovali energii pro pět. Sakra. Místní obchody neoplývají zrovna velkou nabídkou a hlavně člověk musí počítat s tím, že mu všechno přes den zmrzne. Ve ztracené krabici byly také všechny trail mixy, se kterým jsme počítali pro doplňování energie přes den. 

Člověk se nemá vzdávat a tak padlo rozhodnutí, rozdělit naše aktuální jídlo mezi nás pět a zbytek dokoupit v místních obchodech. Nebude to úplně ono, ale člověk na tom nějak přežije. Na čínských polévkách jsem chodil treky za mlada, tak proč si to nezopakovat, že ano. Po rozdělení jídla a nákupu dalšího proviantu to nakonec nevypadalo tak tragicky, jak by se mohlo zdát. (No dobře, za 9 dní jsem shodil asi 7 kilogramů, takže ideální to také nebylo.)

Všechno zlé, ale musí jednou skončit, a tak se nám na ubytovně u letiště v Kangerlussuaqu podařilo potkat kluka z Čech, který tu žije a loví, čímž si nás získal. Hodně sympatickým se pak stal ve chvíli, kdy nám nabídl tři kila masa z pižmoně. My jemu na oplátku deset piv, tradiční měna mezi Čechy. Dohoda byla spečetěna a naším posledním jídlem před cestou do mrazivé divočiny, byl naprosto skvělý guláš z místního pižmoně.     

Epická cesta 

Teplota se propadla na hrozivých mínus 32 stupňů, slunce ještě nevylezlo a po dvacetiminutové cestě autokarem jsem necítil prsty na nohou. “Doufám, že máte nějaké zkušenosti s mrazem,” pronesl jeden z řidičů a dodal: “Poslední možnost si to rozmyslet, pánové, jakmile odjedeme, jste v tom sami.” Pohled mi proletěl po ostatních a upřímně se mi i myšlenka na návrat mihla před očima společně se základními otázkami: “Co tu kurva dělám? A proč to doprdele dělám?” Odpověď byla nasnadě a tak nezbývalo nic jiného než začít vykládat bagáž, připravit si postroj se sáňkami, napít se rumu a vyrazit. 

Už první kroky a vycházející slunce ukázaly, že všechny přípravy i strasti za to prostě stály. Před výpravou se po několika kilometrech otevřela nádherná krajina, zmrzlá a tichá. Cesta si to štrádovala většinu času po zamrzlých jezerech, pohyb na crosscountry běžkách byl tak naprosto přirozený a pohodlný. Mrzlo sice pořádně, ale svižný pohyb a kvalitní oblečení odvedly svoji práci a zima nikomu rozhodně nebyla. 

Pro následující dny

byl zvolen rytmus postupu 50:10, tedy padesát minut chůze a deset minut pauzy na pití či drobnou svačinu. Tempo bylo nesmírně důležité, jelikož se v daných podmínkách nesmí člověk spotit a musí hlídat příjem tekutin, jelikož nemá příliš žízeň. Deset minut na odpočinek bylo tak akorát, aby nikdo z nás nezačal prochladat. Cesta hezky ubíhala a my drželi tempo kolem 4 kilometrů za hodinu. 

V půlce pochodu prvního dne se před námi objevila postava, byla to Alenka z Kyjova. Veselá babička z Moravy nás uvítala špekem, klobásou, sýrem a škvarkama. “Meruňkovice, je také na cestě,” omlouvala se, ale my byli nad míru spokojeni. Alenka patřila k brněnské výpravě, která putovala po ACT z opačného směru. Byli jsme domluveni už několik týdnů, že se někdy v těchto místech a v tomto dni setkáme. Prostě Češi. V létě tvoří krajané velkou část lidí na trailu a v zimě tu výrazně dominují (dobře možná vyjma Poláků). Příjemné setkání to bylo. 

Večer už nás přivítala chatička jménem Katifik. Malá a útulná, ale s nefunkčními kamny na kerosin. Na první pohled nás to vyděsilo, ale velice rychle týmu došlo, že malé stavení v divočině má v celku dobrou izolaci a pokud budeme vařit a dýchat, tak si ho zahřejeme na teplotu nad nulou a to by mělo stačit. V noci pak mráz nevadí. 

Každodenní rituálem se nám na další dny stalo rozmrazování ledu či sněhu. V případě pobytu u zamrzlého jezera byl zdroj vody jasný, jinak se musel využívat sníh, kterého kolem bylo popravdě mnohem méně, než jsem čekal. Člověk spotřebuje obrovské množství vody. Její příprava zabere v těchto podmínkách velkou část energie i času, ale také hodně plynu nebo benzínu, je s tím tak nutné počítat. Vlastně i proto Pavel na svých saních táhl našeho “Mazlíka”, dvacetilitrový kanystr plný kerosinu, který nám pomáhal sytit kamna na chatách a využívat je k tavení ledu i sněhu.   

Další dny naše cesta vedla sluncem zalitými ledovými pláněmi a kolem trasy se zvedaly skály sice nepříliš vysoké, ale přesto monumentální. Obrovský otevřený prostor nám otevíral svoji náruč a přestože by se to mohlo zdát zvláštní, každá hodina na běžkách byla jiná. Děkoval jsem místním bohům a duchům za tuto nádhernou odměnu. Proti létu, kdy neustále pršelo, byla zima a krev nám pili komáři, nám během tohoto putování dopřáli prakticky dokonalé počasí. 

Přestože by se trasa ACT mohla zdát opuštěnou, bylo na ní vcelku živo a to mnohem více než v létě. Zatímco během teplých měsíců tudy procházejí převážně hikeři, jakmile napadne sníh a zamrznou vodní plochy, změní se v dopravní tepnu mezi Kangerlussuaqem a Sisimiutem. Dobře, slovo tepna je možná příliš silné, tepnička by bylo asi přesnější. Během dne nás tak míjely skútry vezoucí zboží i materiál mezi oběma městy. Celkově jich byly maximálně vyšší jednotky a blízko pobřeží pak nižší desítky. 

Zajímavá byla také setkání s lidmi po cestě či na chatách. Nebylo neobvyklé, že skútraři zastavili, zeptali se, jak se nám vede, nebo jestli něco nepotřebujeme a občas nabídli drobnost k pití či snědku. Vlastně nám pořád někdo něco dával. Byly to maličkosti, ale udělaly radost a hlavně člověk věděl, že v případě nějakého průšvihu, měl alternativy k možné záchraně.

Kvůli nedoručenému druhému balíku jsme měli míň Adventure Menu jídel a hlavně skoro žádné snacky, tak jsme si na začátku cesty museli nakoupit v místním marketu zásoby. Mražené párky, pytlíky sušeného ovoce, oříšků a Frída tam objevil i 1l tetrapacková balení jogurtu. Právě tento jogurt se postaral o to, že jsme druhou půlku cesty Frídovi neřekli jinak než Lízal. Frída si koupil 3 balení jogurtu a mazaně je zabalil do saní - po jednom do každé válenky (zateplené boty z vlny) a jeden ještě tak nějak mezi ostatní věci. 

Při pauzách jsme si sedali na saně a odpočívali a Frída jaksi pozapomněl, co má "šikovně" sbalené pod zadkem. Světe div se, při jedné ze zastávek se to prostě muselo stát - Frída si úlevně sednul a jogurt mu explodoval do váleneky a mezi ostatní vybavení. Objevil to až na jedné z posledních zastávek toho dne, kdy potřeboval něco ze saní vyndat. Kromě bot byl od jogurtu zamatlán i duffelbag, batoh, sněžná lopata, karimatka a další.... Žádné jídlo ale nesmělo vyjít nazmar a Frída se toho nebojácně chopil.  Z duffelu to slízával ještě následující tři dny... z karimatky si vymačkal malé zmrzlinky ještě ten večer a dlabal je k západu slunce. :-D  

Omrzlé nohy byly jedním z problémů u hikerů, se kterými jsme se setkávali či o nich slyšeli. Většinou šlo o lidi, kteří šli pěšky (bez sněžnic či lyží) a bez vyhovující obuvi. Na stezce jsou občas místa, kde je voda přes den rozpuštěná sluncem překryta jen tenkou vrstvou ledu. Lyže nebo sněžnice ji většinou neprorazí, ale samotná bota ano. Stačí pak několik kroků a je na problém zaděláno. Naše vybavení bylo však na místní podmínky připravené dobře a vyjma několika odřenin a puchýřů jsme vyšli z ACT bez zranění či omrzlin. Sice jsme sebou měli satelitní vysílač, kterým by bylo jednoduché si přivolat pomoc, ale jelikož už místní záchranná služba letos nějaké Čechy s omrzlýma nohama přepravovala, nechtěli jsme na jejich seznam přidávat další jména. 

Odpočinkový den jsme si naplánovali v jezerní chatě Innajuattoq, ze které je naprosto epický výhled na okolní krajinu. Vyhřátá místnost, dobrá strava i odpočinek nám po několika dnech putování udělalo dobře. Člověk si musí tu krásu kolem také pořádně užít, odpočinout si a lenošit.   

Jednou z nejmenších chat na trail je ta se jménem Nerumag. Místa je v ní pro sedm, ale pohodlně se uvnitř může pohybovat lidí tak pět, a to ještě jen ve chvíli, když dva z nich leží na palandách. Pro mě to byl ideální večer, kdy si vyzkoušet přespání venku na mrazu. Přestože v chatě nefungovalo topení, zřejmě se do trubic dostala voda a zamrzla, podařilo se nám  vařením, osobním teplem a dýcháním, prostor vyhřát asi na třináct stupňů. Toto klima by se dalo popsat hezky česky jako “teplo, ale smrádeček”. Což byl další pádný argument k tomu,. proč zkusit stan a spacák ve venkovních krásných - 15 stupních. A musím říci, že zabalen ve svém “patizonku”, jsem se prospal naprosto nádherně, ranní vylézání bylo ale jiné kafe.    

Na rozloučenou polární záře 

Poslední dvě noci jsme si vyšetřili na chatu ležící u fjordu. Znali jsem ji z léta a věděli, že tady můžeme v klidu odpočívat a nabrat sílu na poslední den pochodu. Finální “push” na Sisimiut totiž vedl do kopce s převýšením kolem 600 metrů a to se sáňkama za zády neměla být žádná sranda. Z vyhlídky na takto brutální stoupání měl každý z nás respekt a zároveň i trochu obavu. Přestože se “pullky” táhnou velice dobře po rovině, vystupovat s nimi do kopce je trochu jiná liga.  

Chata “Kangerlussuaq jih” leží přímo u fjordu a je v ní místo tak pro osm lidí, kteří spí vedle sebe na jedné dlouhé palandě. Drželo se nás štěstí a při příchodu byla prázdná. Zatímco v létě jsme byli několikrát nuceni spát venku, v zimě se nám dařilo uchylovat se do chat. Člověk by přežil i bez toho, ale spánek uvnitř v místním prostředí zvyšuje komfort i zážitek z ACT.  To platí v létě i zimě. 

Odpočinkový den trávil každý po svém. Pavel jel zkontrolovat budoucí trasu a zkusit si stoupání jen na běžkách, pořizovali se fotky pro partnery, užívalo se sluníčka nebo se psaly poznámky. 

Odpoledne jsem si pak vyrazil na mých cross country na cestu přes jezero, potřeboval jsem si pročistit hlavu a užít o samotě sluníčka. Mnohdy se to nezdá, ale odhadnout vzdálenost tu bývá velký problém. Nejsou tu ani stromy a ni nic jiného, co by mohlo posloužit jako kvalitní měřítko. Pádil jsem v celku rychle, takže vzdálenost nevadila, ale udělalo se hrozné horko. Slunce pálilo o sto šest a já se začal potit, vrstvy po vrstvě šla dolu až nakonec jsem jel jen v trenkách a slabounké mikině. V té zemi ledu a sněhu to byl hodně zvláštní pocit. 

Přestože Juha každý večer sledoval možnosti polární záře, zatím jsme neměli štěstí na žádný pořádný zásek. To se mělo změnit náš poslední večer v divočině. Kolem desáté v noci se totiž nad chatou rozehrálo naprosto úchvatné divadlo, jenž trvalo hodiny. Venku neuvěřitelně mrzlo, ale nikdo nechtěl jít dovnitř. Prsty, nos i uši trpěly mrazem.

Bylo to epické a dechberoucí, první půl hodiny jsem nedokázal udělat ani jednu fotografii, jelikož mi to přišlo nepatřičné až kacířské. Místo toho se mé oči nemohly odtrhnout od tohoto nádherného přírodního představení. Se zkřehlými prsty, nakonec nešlo odolat a já fotil, jak o život, jsem spokojeně zalézal do spacáku jako poslední, přestože nejdéle venku byl Juha s Frídou, a usínal s pocitem naprostého uspokojení. 

Poslední den nás čekal finální úsek do Sisimiutu. Stoupání nakonec nebylo tak hrozné a upravená cesta (jen pár dní před tím se tam jel běžkařský závod Arctic Circle Race) nás pak dovedla do druhého největšího města Grónska. Naše cesta byla u konce. Unavení, ale šťastní. 

Další den jsem již seděl na malinkém letišti a čekal na letadlo směr Kangerlusuag. Zimní výprava do Grónska skončila, ale ve mě hlodala myšlenka, že tohle rozhodně nebude moje poslední návštěva tohoto nádherného ostrova.    

O Arctic Circle Trail 

Arctic Circle Trail, zkráceně ACT, je cca 170 kilometrů dlouhá značená trasa, vedoucí z druhého největšího města Grónska jménem Sisimiut do městečka Kangerlussuaq, kde je mezinárodní letiště. Cestu je možné si prodloužit o dalších cca 40 kilometrů až k okraji Russelova ledovce. Dá se tak jít z pobřeží oceánu až k hraně ledovce. Jedná se o vcelku náročnou trasu grónskou divočinou čítající v průměru devět etap, což tedy záleží na člověku, jeho preferencím, kondici i času, který na trail má.

Na letní cestu jsem se vypravil v červenci 2023 v doprovodu Pavla Stejskala, Karla Černého a Lukáše Exlera. Zimní variantu jsme absolvovali v březnu 2024 společně s Pavlem Stejskalem a Lukášem Exlerem, přidali se k nám také Frídolín Tlustý a Jiří Tomašovič. Naše trojice tak patří k několika málo lidem, kteří během jednoho roku zvládli letní i zimní variantu Arctic Circle Trailu.

By Jiří Kalát