Novinky

Koncem března 2024 se parta českých dobrodruhů, mezi nimi i Jirka a Frída z Adventure Menu, vydala na zimní verzi Arctic Circle Trailu v Grónsku, kde teploty padaly až na minus 32 stupňů. Devět dní uprostřed ledové pustiny, žádná civilizace, jen nekonečné pláně ledu a hory zmrzlého sněhu. Každý krok testoval jejich výdrž, ale i smysl pro humor.

O jejich putování, nástrahách ale i vtipných a méně vtipných momentech, se rozepsal Jirka Kalát. Tak se pohodlně usaď a pusť se do čtení.  

“Bylo by super si ten trail projít bez komárů a deště.” Tak tato věta začala naší zimní cestu po Arctic Circle Trailu (ACT), pronesl ji Lukáš v reakci na  200 kilometrové letní putování grónskou divočinou, které doprávazely přívaly deště a obrovská mračna všelijaké havěti pokoušející se nás vysát zaživa. Bylo to myšleno jako vtip. Když nás ale i s bagáží vyhodilo v březnu 2024 auto ve vesnici Kelly Ville, teploměr ukazoval mínus 26 stupňů, před námi bylo 9 dní mimo civilizaci, nesmál se ani Lukáš ani Já ani nikdo z dalších tří členů naší mini expedice. Každý měl v hlavě jen prostou myšlenku: “Zvládneme to?” 

Začneme třeba tím, že já nejsem lyžař. Na běžkách se mi před letošní zimou poštěstilo stát asi dvakrát v životě a moje crosscountry mi pošta doručila v prosinci roku 2023. Přechod ACT na lyžích, tak vypadal jako hrozně nerozumná blbina. Naše první týmově-tréninková výprava do Krkonoš, mě přesvědčila, respektive získané modřiny, že tohle možná nebude úplně pro mě.

Člověk, ale má občas vykročit ze své komfortní zóny, tak proč ne třeba v Grónsku. Měl jsem tři měsíce na to naučit se ovládat crosscountry běžky tak, abych se tam na severu nezabil, což vzhledem k tomu, že cesta vedla primárně po jezerech, neměl být problém. Cílem se mi stalo najezdit alespoň 300 kilometrů po českých horách a lesích. Počasí mi do mého snažení házelo sice vidle, jak jen mohlo, ale těsně před cestou, jsem už na těch prkénkách stál vcelku obstojně. Pak už zbývalo jen nezmrznout. 

Facka za fackou

Pojem “polská pošta” se stal během expedice jakýmsi mementel něčeho, co se prostě nedaří. Musím sám za sebe podotknout, že se na nás od počátku lepily různé drobné komplikace, od nevhodného počasí pro běžkování na trénink v Česku, po doplácení za bagáže v Kodani, jelikož se lišila skutečnost a představa popisované na webových stránkách společnosti. Bylo toho prostě moc, sice nic extrémně vážného, ale přece se situace projevila na naší psychice. Ve chvíli, kdy nám pak na přepážce v grónském Kangerlussuaqu řekli, že polská pošta někam založila druhou krabici s naším jídlem a částí výbavy, bylo toho moc.  

Celý tým stál venku na mrazu a koukal na sebe, měli jsme jídlo na čtrnáct dní pro dva lidi, jenže my potřebovali energii pro pět. Sakra. Místní obchody neoplývají zrovna velkou nabídkou a hlavně člověk musí počítat s tím, že mu všechno přes den zmrzne. Ve ztracené krabici byly také všechny trail mixy, se kterým jsme počítali pro doplňování energie přes den. 

Člověk se nemá vzdávat a tak padlo rozhodnutí, rozdělit naše aktuální jídlo mezi nás pět a zbytek dokoupit v místních obchodech. Nebude to úplně ono, ale člověk na tom nějak přežije. Na čínských polévkách jsem chodil treky za mlada, tak proč si to nezopakovat, že ano. Po rozdělení jídla a nákupu dalšího proviantu to nakonec nevypadalo tak tragicky, jak by se mohlo zdát. (No dobře, za 9 dní jsem shodil asi 7 kilogramů, takže ideální to také nebylo.)

Všechno zlé, ale musí jednou skončit, a tak se nám na ubytovně u letiště v Kangerlussuaqu podařilo potkat kluka z Čech, který tu žije a loví, čímž si nás získal. Hodně sympatickým se pak stal ve chvíli, kdy nám nabídl tři kila masa z pižmoně. My jemu na oplátku deset piv, tradiční měna mezi Čechy. Dohoda byla spečetěna a naším posledním jídlem před cestou do mrazivé divočiny, byl naprosto skvělý guláš z místního pižmoně.     

Epická cesta 

Teplota se propadla na hrozivých mínus 32 stupňů, slunce ještě nevylezlo a po dvacetiminutové cestě autokarem jsem necítil prsty na nohou. “Doufám, že máte nějaké zkušenosti s mrazem,” pronesl jeden z řidičů a dodal: “Poslední možnost si to rozmyslet, pánové, jakmile odjedeme, jste v tom sami.” Pohled mi proletěl po ostatních a upřímně se mi i myšlenka na návrat mihla před očima společně se základními otázkami: “Co tu kurva dělám? A proč to doprdele dělám?” Odpověď byla nasnadě a tak nezbývalo nic jiného než začít vykládat bagáž, připravit si postroj se sáňkami, napít se rumu a vyrazit. 

Už první kroky a vycházející slunce ukázaly, že všechny přípravy i strasti za to prostě stály. Před výpravou se po několika kilometrech otevřela nádherná krajina, zmrzlá a tichá. Cesta si to štrádovala většinu času po zamrzlých jezerech, pohyb na crosscountry běžkách byl tak naprosto přirozený a pohodlný. Mrzlo sice pořádně, ale svižný pohyb a kvalitní oblečení odvedly svoji práci a zima nikomu rozhodně nebyla. 

Pro následující dny

byl zvolen rytmus postupu 50:10, tedy padesát minut chůze a deset minut pauzy na pití či drobnou svačinu. Tempo bylo nesmírně důležité, jelikož se v daných podmínkách nesmí člověk spotit a musí hlídat příjem tekutin, jelikož nemá příliš žízeň. Deset minut na odpočinek bylo tak akorát, aby nikdo z nás nezačal prochladat. Cesta hezky ubíhala a my drželi tempo kolem 4 kilometrů za hodinu. 

V půlce pochodu prvního dne se před námi objevila postava, byla to Alenka z Kyjova. Veselá babička z Moravy nás uvítala špekem, klobásou, sýrem a škvarkama. “Meruňkovice, je také na cestě,” omlouvala se, ale my byli nad míru spokojeni. Alenka patřila k brněnské výpravě, která putovala po ACT z opačného směru. Byli jsme domluveni už několik týdnů, že se někdy v těchto místech a v tomto dni setkáme. Prostě Češi. V létě tvoří krajané velkou část lidí na trailu a v zimě tu výrazně dominují (dobře možná vyjma Poláků). Příjemné setkání to bylo. 

Večer už nás přivítala chatička jménem Katifik. Malá a útulná, ale s nefunkčními kamny na kerosin. Na první pohled nás to vyděsilo, ale velice rychle týmu došlo, že malé stavení v divočině má v celku dobrou izolaci a pokud budeme vařit a dýchat, tak si ho zahřejeme na teplotu nad nulou a to by mělo stačit. V noci pak mráz nevadí. 

Každodenní rituálem se nám na další dny stalo rozmrazování ledu či sněhu. V případě pobytu u zamrzlého jezera byl zdroj vody jasný, jinak se musel využívat sníh, kterého kolem bylo popravdě mnohem méně, než jsem čekal. Člověk spotřebuje obrovské množství vody. Její příprava zabere v těchto podmínkách velkou část energie i času, ale také hodně plynu nebo benzínu, je s tím tak nutné počítat. Vlastně i proto Pavel na svých saních táhl našeho “Mazlíka”, dvacetilitrový kanystr plný kerosinu, který nám pomáhal sytit kamna na chatách a využívat je k tavení ledu i sněhu.   

Další dny naše cesta vedla sluncem zalitými ledovými pláněmi a kolem trasy se zvedaly skály sice nepříliš vysoké, ale přesto monumentální. Obrovský otevřený prostor nám otevíral svoji náruč a přestože by se to mohlo zdát zvláštní, každá hodina na běžkách byla jiná. Děkoval jsem místním bohům a duchům za tuto nádhernou odměnu. Proti létu, kdy neustále pršelo, byla zima a krev nám pili komáři, nám během tohoto putování dopřáli prakticky dokonalé počasí. 

Přestože by se trasa ACT mohla zdát opuštěnou, bylo na ní vcelku živo a to mnohem více než v létě. Zatímco během teplých měsíců tudy procházejí převážně hikeři, jakmile napadne sníh a zamrznou vodní plochy, změní se v dopravní tepnu mezi Kangerlussuaqem a Sisimiutem. Dobře, slovo tepna je možná příliš silné, tepnička by bylo asi přesnější. Během dne nás tak míjely skútry vezoucí zboží i materiál mezi oběma městy. Celkově jich byly maximálně vyšší jednotky a blízko pobřeží pak nižší desítky. 

Zajímavá byla také setkání s lidmi po cestě či na chatách. Nebylo neobvyklé, že skútraři zastavili, zeptali se, jak se nám vede, nebo jestli něco nepotřebujeme a občas nabídli drobnost k pití či snědku. Vlastně nám pořád někdo něco dával. Byly to maličkosti, ale udělaly radost a hlavně člověk věděl, že v případě nějakého průšvihu, měl alternativy k možné záchraně.

Kvůli nedoručenému druhému balíku jsme měli míň Adventure Menu jídel a hlavně skoro žádné snacky, tak jsme si na začátku cesty museli nakoupit v místním marketu zásoby. Mražené párky, pytlíky sušeného ovoce, oříšků a Frída tam objevil i 1l tetrapacková balení jogurtu. Právě tento jogurt se postaral o to, že jsme druhou půlku cesty Frídovi neřekli jinak než Lízal. Frída si koupil 3 balení jogurtu a mazaně je zabalil do saní - po jednom do každé válenky (zateplené boty z vlny) a jeden ještě tak nějak mezi ostatní věci. 

Při pauzách jsme si sedali na saně a odpočívali a Frída jaksi pozapomněl, co má "šikovně" sbalené pod zadkem. Světe div se, při jedné ze zastávek se to prostě muselo stát - Frída si úlevně sednul a jogurt mu explodoval do váleneky a mezi ostatní vybavení. Objevil to až na jedné z posledních zastávek toho dne, kdy potřeboval něco ze saní vyndat. Kromě bot byl od jogurtu zamatlán i duffelbag, batoh, sněžná lopata, karimatka a další.... Žádné jídlo ale nesmělo vyjít nazmar a Frída se toho nebojácně chopil.  Z duffelu to slízával ještě následující tři dny... z karimatky si vymačkal malé zmrzlinky ještě ten večer a dlabal je k západu slunce. :-D  

Omrzlé nohy byly jedním z problémů u hikerů, se kterými jsme se setkávali či o nich slyšeli. Většinou šlo o lidi, kteří šli pěšky (bez sněžnic či lyží) a bez vyhovující obuvi. Na stezce jsou občas místa, kde je voda přes den rozpuštěná sluncem překryta jen tenkou vrstvou ledu. Lyže nebo sněžnice ji většinou neprorazí, ale samotná bota ano. Stačí pak několik kroků a je na problém zaděláno. Naše vybavení bylo však na místní podmínky připravené dobře a vyjma několika odřenin a puchýřů jsme vyšli z ACT bez zranění či omrzlin. Sice jsme sebou měli satelitní vysílač, kterým by bylo jednoduché si přivolat pomoc, ale jelikož už místní záchranná služba letos nějaké Čechy s omrzlýma nohama přepravovala, nechtěli jsme na jejich seznam přidávat další jména. 

Odpočinkový den jsme si naplánovali v jezerní chatě Innajuattoq, ze které je naprosto epický výhled na okolní krajinu. Vyhřátá místnost, dobrá strava i odpočinek nám po několika dnech putování udělalo dobře. Člověk si musí tu krásu kolem také pořádně užít, odpočinout si a lenošit.   

Jednou z nejmenších chat na trail je ta se jménem Nerumag. Místa je v ní pro sedm, ale pohodlně se uvnitř může pohybovat lidí tak pět, a to ještě jen ve chvíli, když dva z nich leží na palandách. Pro mě to byl ideální večer, kdy si vyzkoušet přespání venku na mrazu. Přestože v chatě nefungovalo topení, zřejmě se do trubic dostala voda a zamrzla, podařilo se nám  vařením, osobním teplem a dýcháním, prostor vyhřát asi na třináct stupňů. Toto klima by se dalo popsat hezky česky jako “teplo, ale smrádeček”. Což byl další pádný argument k tomu,. proč zkusit stan a spacák ve venkovních krásných - 15 stupních. A musím říci, že zabalen ve svém “patizonku”, jsem se prospal naprosto nádherně, ranní vylézání bylo ale jiné kafe.    

Na rozloučenou polární záře 

Poslední dvě noci jsme si vyšetřili na chatu ležící u fjordu. Znali jsem ji z léta a věděli, že tady můžeme v klidu odpočívat a nabrat sílu na poslední den pochodu. Finální “push” na Sisimiut totiž vedl do kopce s převýšením kolem 600 metrů a to se sáňkama za zády neměla být žádná sranda. Z vyhlídky na takto brutální stoupání měl každý z nás respekt a zároveň i trochu obavu. Přestože se “pullky” táhnou velice dobře po rovině, vystupovat s nimi do kopce je trochu jiná liga.  

Chata “Kangerlussuaq jih” leží přímo u fjordu a je v ní místo tak pro osm lidí, kteří spí vedle sebe na jedné dlouhé palandě. Drželo se nás štěstí a při příchodu byla prázdná. Zatímco v létě jsme byli několikrát nuceni spát venku, v zimě se nám dařilo uchylovat se do chat. Člověk by přežil i bez toho, ale spánek uvnitř v místním prostředí zvyšuje komfort i zážitek z ACT.  To platí v létě i zimě. 

Odpočinkový den trávil každý po svém. Pavel jel zkontrolovat budoucí trasu a zkusit si stoupání jen na běžkách, pořizovali se fotky pro partnery, užívalo se sluníčka nebo se psaly poznámky. 

Odpoledne jsem si pak vyrazil na mých cross country na cestu přes jezero, potřeboval jsem si pročistit hlavu a užít o samotě sluníčka. Mnohdy se to nezdá, ale odhadnout vzdálenost tu bývá velký problém. Nejsou tu ani stromy a ni nic jiného, co by mohlo posloužit jako kvalitní měřítko. Pádil jsem v celku rychle, takže vzdálenost nevadila, ale udělalo se hrozné horko. Slunce pálilo o sto šest a já se začal potit, vrstvy po vrstvě šla dolu až nakonec jsem jel jen v trenkách a slabounké mikině. V té zemi ledu a sněhu to byl hodně zvláštní pocit. 

Přestože Juha každý večer sledoval možnosti polární záře, zatím jsme neměli štěstí na žádný pořádný zásek. To se mělo změnit náš poslední večer v divočině. Kolem desáté v noci se totiž nad chatou rozehrálo naprosto úchvatné divadlo, jenž trvalo hodiny. Venku neuvěřitelně mrzlo, ale nikdo nechtěl jít dovnitř. Prsty, nos i uši trpěly mrazem.

Bylo to epické a dechberoucí, první půl hodiny jsem nedokázal udělat ani jednu fotografii, jelikož mi to přišlo nepatřičné až kacířské. Místo toho se mé oči nemohly odtrhnout od tohoto nádherného přírodního představení. Se zkřehlými prsty, nakonec nešlo odolat a já fotil, jak o život, jsem spokojeně zalézal do spacáku jako poslední, přestože nejdéle venku byl Juha s Frídou, a usínal s pocitem naprostého uspokojení. 

Poslední den nás čekal finální úsek do Sisimiutu. Stoupání nakonec nebylo tak hrozné a upravená cesta (jen pár dní před tím se tam jel běžkařský závod Arctic Circle Race) nás pak dovedla do druhého největšího města Grónska. Naše cesta byla u konce. Unavení, ale šťastní. 

Další den jsem již seděl na malinkém letišti a čekal na letadlo směr Kangerlusuag. Zimní výprava do Grónska skončila, ale ve mě hlodala myšlenka, že tohle rozhodně nebude moje poslední návštěva tohoto nádherného ostrova.    

O Arctic Circle Trail 

Arctic Circle Trail, zkráceně ACT, je cca 170 kilometrů dlouhá značená trasa, vedoucí z druhého největšího města Grónska jménem Sisimiut do městečka Kangerlussuaq, kde je mezinárodní letiště. Cestu je možné si prodloužit o dalších cca 40 kilometrů až k okraji Russelova ledovce. Dá se tak jít z pobřeží oceánu až k hraně ledovce. Jedná se o vcelku náročnou trasu grónskou divočinou čítající v průměru devět etap, což tedy záleží na člověku, jeho preferencím, kondici i času, který na trail má.

Na letní cestu jsem se vypravil v červenci 2023 v doprovodu Pavla Stejskala, Karla Černého a Lukáše Exlera. Zimní variantu jsme absolvovali v březnu 2024 společně s Pavlem Stejskalem a Lukášem Exlerem, přidali se k nám také Frídolín Tlustý a Jiří Tomašovič. Naše trojice tak patří k několika málo lidem, kteří během jednoho roku zvládli letní i zimní variantu Arctic Circle Trailu.

By Jiří Kalát 

Určitě to ze svých dobrodružství v přírodě znáš. V nohách už máš spoustu kilometrů a síly rychle ubývají. Do toho ještě začalo mrholit a studený vzduch nepříjemně zalézá pod všechny vrstvy tvého oblečení. Taková situace si přímo říká o zastávku a doplnění energie porcí pořádného jídla, pokud možno teplého. Teplé jídlo je v takto náročných situacích totiž to nejlepší, co svému vyčerpanému tělu můžeš dopřát – a to jak po fyzické, tak i mentální stránce. Sporák nebo troubu uprostřed lesa nebo na horské stezce asi jen těžko najdeš, to ale ani náhodou neznamená, že se musíš spokojit s pokrmem o teplotě okolního prostředí. Obaly jídel Adventure Menu jsou totiž speciálně balená tak, aby se dala ohřát hned několika způsoby. Čti dál a třeba se dozvíš o zcela nových metodách, které by tě předtím možná ani nenapadly!

Bezplamenný samoohřev

Jasně, tohle je takové nošení dříví do lesa, ale vynechat to prostě nemůžeme. Tím nejsnadnějším a taky nejbezpečnějším způsobem, jak si jídlo od nás ohřát, je pomocí našeho důmyslného bezplamenného systému. 

Připravíš si s ním lightweight i sterilovaná jídla, takže máš dvě mouchy jednou ranou. Základem je zipper bag, který můžeš používat do aleluja a k tomu kapsli o hmotnosti 30 či 60 gramů. 

Zipper bag otevřeš a na dno umístíš kapsli. Pak k tomu přihodíš jídlo, zaliješ odpovídajícím množstvím vody a zipper bag zavřeš. Do pár chvil začne voda bublat a z dírky v sáčku začne divoce unikat pára. Když to člověk předtím ještě nikdy nezažil, může se leknout, že zipper bag exploduje nebo minimálně do pár vteřin naruší letecký provoz nad jeho hlavou, ale vážně se neboj, přesně takhle to má probíhat.

Pro detailnější návod jak si připravit lightweight jídlo mrkni na přiložené video:

A koho zajímá ohřev sterilovaných Ready to Eat jídel, kliká sem!

Proč je samoohřev dobrá volba?

Na tomhle způsobu ohřevu je super, že je maximálně bezpečný a celý proces se obejde bez jediného plamínku, takže si tak jídlo v pohodě ohřeješ i v národním parku či extrémními vedry vysušené krajině, kde je manipulace s ohněm z pochopitelných důvodů absolutně zapovězená. 

Celé to funguje na prosté chemické reakci vody s hašeným vápnem v kapsli, kterou po použití můžeš rozříznout a obsah (látkový obal ale na zem nevyhazuj) vysypat na zem, přírodě to neuškodí. Jen si při manipulaci s obsahem kapsle dávej pozor, aby se ti nedostal do očí či na jiná citlivá místa, proto si pak radši důkladně umyj ruce. 

Jakou zvolit kapsli?

Kapsle váží buď 30 nebo 60 gramů a v batohu pochopitelně zaberou mnohem míň váhy i prostoru, než když si s sebou neseš třeba plynový vařič. 

Co se týče 30 gramových kapslí, ty jsou určené do normálních podmínek a na ohřev spíše jen jednoho jídla, i když zkušenější konzument Adventure Menu  dobrot by s nimi zvládnul ohřát třeba i porce dvě. Chce to prostě cvik a pak už člověk přesně ví, jak ze samoohřevu vymáčknout maximum. 60gramové kapsle jsou každopádně pro účel ohřevu více jídel najednou bezpečnou sázkou na jistotu a navíc je na ně spoleh i v podmínkách, kdy rtuť teploměru leze pod bod mrazu. I v případě použití výkonnější kapsle ovšem zipper bag raději nepokládej na sníh či na zamrzlou půdu, ale na co nejteplejší povrch.

Plynový vařič

Samozřejmě nechceme, aby se cestovatelé s našimi jídly museli spoléhat jen na jeden jediný typ ohřevu, který vyrábíme pouze my. Nejsme přece Apple, no ne? 

Proto jsou obaly našich jídel navrženy speciálně tak, aby se k jejich ohřevu daly použít i jiné způsoby. Preferuješ plynový vařič? To je naprosto pořádku, však jde přece o jednoho z nejklasičtějších pomocníků outdoorových dobrodruhů, který taky s oblibou používáme.

Plynový vařič a lightweight jídla

Stačí v libovolné nádobě na hořáku ohřát pitnou vodu, kterou následně naliješ do balení až k odpovídající rysce (záleží na velikosti porce). Balení pak na pár minut uzavřeš a vysušený obsah pytlíku mezitím nejenže nasaje všechnu potřebnou tekutinu, ale také se zároveň spolehlivě ohřeje. Před konzumací pak balení radši na chvíli otevři, aby vařící obsah trochu vychladnul a ty tak neskončíš se spáleným jazykem. 

A co jídla sterilovaná…?

Sterilovaná jídla pomocí plynového vařiče ohřeješ prostým položením do vodní lázně, což s sebou nese jednu velkou výhodu - voda totiž nemusí být pitná, protože během procesu nepřijde do kontaktu s jídlem. Tenhle benefit sterilovaných jídel Adventure Menu pak pochopitelně platí i pro všechny ostatní varianty ohřevu.

Neboj se improvizovat

Jídla Adventure Menu si v divočině snadno připravíš i pomocí obyčejných plamenů. Když ti to okolnosti dovolují, prostě rozděláš oheň a vodu na něm ohřeješ v ešusu či hrnci úplně stejně jako na plynovém vařiči. 

U sterilovaných jídel jsme už několikrát odzkoušeli metodu, při které pytlík stačí postavit kousek od ohně a do pár minut už jsme hodovali na teplé baště. V tomhle případě je ovšem třeba používat rozum a myslet na bezpečnou vzdálenost obalu od ohně, protože kdyby se začal nedejbože tavit, jídlo by pak rozhodně nebylo vhodné ke konzumaci.

Tohle pravidlo samozřejmě platí i pro varianty ohřevu využívající podobně intenzivní zdroj žáru. Pokud se tak například ocitneš ve všech směrech mimozemské krajině Islandu a napadne tě k ohřevu Adventure Menu použít ze země vyvěrající lávu, i to je schůdná možnost, jak se na vlastní kůži přesvědčil náš oblíbený dobrodruh a fotograf Petr Jan Juračka. 

Jen si prostě dávej bacha, aby pytlík nebyl vystaven příliš vysoké teplotě, při které by do jídla mohly uniknout škodlivé látky, případně by se rovnou mohlo přetransformovat do neidentifikovatelné součásti lávové řeky.

A co dál? Termální prameny!

O něco mírnější a tím pádem bezpečnější formou 100% přírodního zdroje tepla jsou pak termální prameny, které dosahují mnohem nižších teplot a pro ohřev našich jídel jsou tím pádem jako dělané. Oproti místům, kde přímo ze země vytéká láva, jsou teplé (do 42 °C) či horké prameny (nad 42 °C) docela běžná i v našich končinách a možnost vyzkoušet si v nich ohřev Adventure Menu je tím pádem velmi dobře dostupná. 

Bez termálů, bez ohně a láva taky v nedohlednu? 

Tak pokud divočinou cestuješ dopravním prostředkem, který pohání spalovací motor, nabízí se další zajímavá varianta ohřevu. Když tě totiž po cestě začne dohánět hlad, jednoduše zastav, otevři kapotu a na jednu z rozehřátých částí pohonné jednotky polož jídlo, na které máš zrovna chuť. Stačí chvíli počkat a můžeš začít hodovat. 

Příprava jídla v pohodlí domova 

Stává se dost často, že naši strávníci dostanou neodbytnou chuť na Adventure Menu v teple jejich domova, tudíž si v takové situaci hlavu se samoohřevem či plynovým vařičem opravdu lámat nemusejí. V tu chvíli se totiž jako jasné řešení jeví sporák nebo mikrovlnka. 

Ale pozor, nikdy nezapomínej na to, že obaly našich jídel obsahují kov, proto obsah balení před ohřevem v mikrovlnce přesypej do jiné nádoby, která je pro tento typ tepelné přípravy vhodná. Pokud jde o sterilovaná jídla, doporučujeme vyklopit je jednoduše na pánev a ohřát tak.

Vakuově sušená jídla jsou na přípravu snažší i v případě, kdy nejsi přímo pod širákem, ale k dispozici nemáš všechny vymoženosti běžné domácnosti, což může nastat třeba na chatě či chalupě. Tam totiž mikrovlnky či sporáky často spíše nebývají, zato rychlovarné konvice ano. A ohřát trošku vody na zalití sušeného jídla je v takovém případě úplná hračka. 

Ovšem i sterilovanou baštu pomocí rychlovarky zvládneš docela v pohodě ohřát. Stačí ti k tomu dostatečně velká nádoba (hrnec nebo lavor), do které vodu naliješ a několikaminutovou horkou lázní jídlo přivedeš do ideální teploty ke konzumaci.

Tak co, inspirovali jsme tě úplně novým způsobem ohřevu, nebo už je máš dávno všechny v malíku? Nebo dokonce víš o nějakém dalším, který jsme tu nezmínili? Klidně nám ho pošli na e-mailovou adresu marketing@adventuremenu.com s názvem předmětu „Můj způsob ohřevu" a my ho sem časem třeba přidáme! 

Ať už se ale chystáš na svých výpravách za dobrodružstvím jídla Adventure Menu ohřívat jakkoliv, přejeme ti v první řadě 

ŠŤASTNÝ CESTY A DOBROU CHUŤ!

Naše modrá planeta je neskutečně bohatá na úžasná místa, která by chtěl každý milovník outdooru aspoň jednou za život navštívit. Vysokohorské krásy Himaláje, mystická tajemství hluboké Amazonie nebo třeba nespoutanost kanadské divočiny, to všechno chtějí cestovatelé (nejen) z naší české kotlinky zažít na vlastní kůži už po celé generace.

Byla by ovšem velká škoda věnovat všechnu pozornost jenom těm nejproslulejším světovým destinacím, když hory dobrodružství na člověka čekají doslova za humny. Jako například na Šumavě, kam se s několika lidskými i psími kámoši na několikadenní přechod v zimě vypravil ostřílený cestovatel Slávek Král a sepsal o tom pár hezkých řádků. 

Ze všech (čtyř) národních parků České republiky je Šumava nejkrásnější. Možná je to tím, že pocházím ze Sušice, možná je to pravda, možná je to úplně jedno. Šumava má ale dvě obrovské nevýhody: celá je protažená asfaltovou cestou a v sezóně je přecpaná lidmi. Když chceš vyrazit na delší pochod se svým pejskem, není to úplně ideální. 

Na Cestovatelském festivalu v Pardubicích jsem se potkal s Lůcou Kutrovou, která měla přechod Šumavy na svém bucket listu. Shodli jsme se na tom, že asfalt by nedělal dobře pejskům na tlapky, a že se nechceme mačkat s hromadou lidí. „Půjdeme v zimě,” prohlásil jsem ze srandy. Zasmáli jsme se tomu, ale když jsem měsíc později psal Lůce, jestli to platí, už si balila věci. Vzali jsme naše drahé polovičky, tři pejsky a v lednu vyrazili na přechod Šumavy. Čekalo nás šest nouzových noclezišť, asi 120 km a teplota mezi nulou až mínus dvanácti. Pocitově to ale bylo až někde okolo mínus sto.

Každý celou cestu pojal po svém. My měli stan pro jednoho, abychom ušetřili váhu. Což bylo malinko poddimenzované, když jsme v něm spali dva lidi, dva střední pejsci (borderka a berňák) a dvě krosny. Já si vzal děravý boty, protože jsem žádný jiný zimní neměl a Lůca s Honzou přijeli sbalený ve dvou Ikea taškách. No to jsme skvadra, pomyslel jsem si hned první den. Nebylo to ale tak hrozný, my s Niki měli půjčený profi karimatky, žďáráky a spacáky do -20°. Lůca měla dokonce Patizon expediční spacák do -48°C. Netuším, co čekala za počasí, ale zima jí nebyla.

V dalším vybavení se ale naše party diametrálně lišily. Náš stan pro jednoho v kupní ceně 250,- Kč (nekecám, fakt mě ten novej stan stál dvěstěpade). Dále jsem vyrazil ve dvou letních bundách, protože zimní bundu vůbec nevlastním. Mé jediné boty zrovna před cestou popraskaly, takže mi hezky profukovaly dírami, a moje Niki to celé dala bez nesmeků ve sněhulích. Další rozdíly byly vidět i ve vybavenosti v jídle. Lůca měla pytlík s bonbonama, oříškama a müsli tyčinkama pro rychlou energii. K jídlu si vařili každý své vlastní Adventure Menu na luxusnim JetBoilu, a předháněli se, kdo si dá Chicken Tikka Masala a kdo Chicken Korma Kari. My s Niki vařili pro oba na obyčejném vařiči jednu polívku z pytlíku a tiše záviděli.

Dobrodružství nečeká jen v zahraničí, i takový přechod českých hor skrývá mix adrenalinu, překonávání, krásných výhledů, zmrzlých prstů, slivovice a zážitků. Zimním přechodem se vyhnete asfaltu i davům turistů.

Nepodceňujte ale takový přechod, kvalitni karimatka, spacák a žďárák jsou základ, vyspat se v teple je k nezaplacení a pochod už nějak dáš. Ostatní je na tvých zkušenostech. My všichni měli za sebou několik přechodů, já mám za sebou 7 půlročních cest a proto si mohu dovolit vzít si boty s dírou, protože vím, že budu v pohodě. Dávejte pozor i na své čtyřnohé kamarády, pes bez předchozího tréninku nezvládne tolik zimy najednou, ale udělá pro vás všechno, co vám na očích uvidí.

Běžte do toho. Ten zážitek spaní na sněhu za to rozhodně stojí. My s Niki oba nemáme rádi zimu, byl to pro nás hlavně test vztahu. No, nedala mi jinou možnost - požádal jsem ji o ruku. 

Pořád vymýšlíš, kam se za dobrodružstvím vypravit příště? Tak mrkni na Slávkův blog nebo na instagramový účet jeho fenky Corey a nech se inspirovat. My už víme, že Slávek v následujících dnech vyráží společně s Lůcou Kutrovou alias Holkou s Bucket listem na přechod Rychlebských hor, tak už se nemůžeme dočkat, jak o tom poreferují!

Vymyslet a vybrat pro někoho ten správný dárek, to dokáže být pěkně zamotaná detektivka. Však to známe všichni. Pokud chceš potěšit dobrodruha, který ani chvíli neposedí doma a nejmilejší mu je obědvat ve společnosti veverek a zurčících potůčků, máme pro tebe elegantní rozuzlení téhle každoročně palčivé otázky. I když samo o sobě taky není úplně bez uzlů.

Kromě balíčků s vouchery zabalenými do (multi)funkčního outdoorového ručníku jsme totiž na tyhle Vánoce přichystali taky speciální dárkové Lanobalíčky, které nejenže spolehlivě zaženou hlad i pěkný flák cesty od nejbližší civilizace, ale ještě si s nimi milovníci outdooru natrénují vázání základních uzlů. A to přijde v outdooru extrémně vhod, ať už se člověk chystá lézt po skalách, kempovat nebo prostě potřebuje cokoliv pevně uvázat.

DÁRKOVÉ LANOBALÍČKY

Každý Lanobalíček jsme svázali kusem upcyklovaného horolezeckého lana Tendon a na balení jsme vytiskli přehledný návod na uzly, které se tak dají (nejen) v teple domova dají trénovat až do alelujá. Lanům jsme tak prodloužili život a na poloviční úvazek je ještě nějaký ten pátek necháme svázané s branží, pro kterou byla vyrobena. No jo, plýtvání je pro nás zkrátka sprosté slovo.

A protože se chutě a potřeby každého dobrodruha trochu liší, vytvořili jsme hned šestici balíčků, které se liší skladbou jídel i velikostí. Tak které z nich pod stromeček vybereš ty?

VOUCHERY V (MULTI)FUNKČNÍM BALENÍ

Chceš letos pod stromečkem udělat radost milovníkovi outdooru a nevíš si rady s vhodným výběrem jídel? Nevadí. Přesně pro tyhle případy jsme k letošnímu Ježíškovi připravili taky dárkové poukazy v hodnotách odpovídajícím nadmořské výšce známých horských vrcholů.

Vouchery jsme zabalili do rychleschnoucího outdoorového ručníku, který v přírodě můžeš použít i jako ubrus na Adventure Menu hostinu. No tak co, vidíš to na Sněžku, Mt. Blanc nebo rovnou Everest?

Naděl letos k Vánocům některý z balíčků Adventure Menu a už si s dárky nemotej hlavu. Místo toho se nalaď na pohodovou vánoční atmosféru a u stromečku v klídku popřemýšlej, kam za dobrodružstvím vyrazíš příští rok. ;)

Tak šťastný svátky a dobrou chuť!

Kdo říká, že na letní dovolenou musíš vyrazit k moři? Spoustu lidí i v tomto období lákají hory, které kromě krásných výhledů a čerstvého vzduchu nabízejí i vítaný únik před extrémními teplotami, kterými jsou přímořské oblasti v současnosti tolik sužovány. 

Hory ti mají hodně co dát, ale taky klidně vzít, pokud nedbáš na bezpečnost. Ta by měla být vždy na prvním místě a zahrnovat důkladný plánování, objektivní odhad vlastních schopností a samozřejmě taky odpovídající vybavení. S tím vším ti pomůže projekt Bezpečně na hory a jejich užitečná příručka.

Plánuješ horskou túru? Zjisti, jak se správně připravit!

Příručka bezpečného pohybu letními horami z projektu Bezpečně na hory, která vznikla v odborný spolupráci se slovenskou Horskou záchrannou službou, ti s tím hravě pomůže. Dočteš se v ní o všech základních pravidlech bezpečného pohybu na horách a najdeš v ní hromadu zajímavých informací, tipů a rad.

Příručka ti pomůže s plánováním túry, ať už se chystáš na lehčí trek nebo na ferraty. Taky se dozvíš víc o vysokohorský nouzový signalizaci a nebo základech první pomoci.

No a co se týče bezpečného cestování ve větších nadmořských výškách, kromě pitnýho režimu je samozřejmě třeba myslet taky na nějaký ten zdroj energie, s čímž ti u nás v Adventure Menu rádi pomůžeme.

Kdo stojí za projektem Bezpečně na hory?

Jde o skupinu mladých lidí ze Slovenska, kteří milují hory. A protože svoje bohatý zkušenosti chtějí předávat dál, před víc jak 2 lety začali psát o bezpečnosti na horách a informují o aktuálních výstrahách na slovenských horách. To vše dělají dobrovolně a ve svém volném čase, aby cestovatelům pomohli užít si hory nejen naplno, ale taky zcela bezpečně.

Do dnešního dne tahle parta stihla:

• Popsat víc jak 120 témat.
• Vydat příručku bezpečného pohybu po horách v létě.
• Představit lavinovou kartu s metodou STOP or GO.

Aby tvoje příští cesta na hory nebyla tou poslední, je zkrátka třeba myslet na všechny základy bezpečnosti. Osvěžit si je vždycky můžeš na oficiálním instagramovém účtu projektu Bezpečně na hory, kde najdeš všechny důležité informace rozdělené do několika sérií. V novém pokračování jedné z nich se dozvíš o první pomoci na horách, v další zase o tom, jak se vydat na hory bez stop – tedy s maximálním ohledem na přírodu i ostatní cestovatele.

Užívej si hory naplno, ale taky bezpečně!